reference
PO METAMORFNÍM REFLEXNÍM OŠETŘENÍ
Metamorfika.
V době, kdy jsem začala navštěvovat lekce metamorfiky u Arnoštky Berouskové, mi bylo 21 let a moji prvorozené dceři 5 měsíců. Bylo to krátce poté, když jsem si po postupném odeznění šestinědelní ‘opojenosti’ začala uvědomovat, že mám velký problem s kýmkoli mluvit o našem porodu.
Co se odvtedy udělo se mi těžce popisuje, protože moje hlava od porodu a poté od metamorfické terapie prodělala velké změny a můj nynější pohled je o hodně jiný jako pohledy před tou dobou. Stručně bych to zhrnula na tři období – první: před porodem, kdy jsem si myslela, že je všechno v pořádku a můj život probíhá jak má. (Třeba i přesto, že můj poněkud labilnější, no velmi inteligentní muž využíal každé moje slabiny k tomu, aby se po mně vozil a urážal mně.) Druhé – po porodu, kdy jsem s odznívajícím šestinedělním obdobím začala mít pocity, že něco v pořádku není, no netušila jsem, kde je problém. Můj partner se už v období kolem porodu začal chovat poněkud líp, no mnohé problémy přetrvávali. Třetí začalo s postupujícími lekcemi metamorfiky, které jsem absolvovala dohromady 3 cykly, s přestávkami.
Svůj porodní příběh jsem přes slzy povídala sezení po sezení. Postupně odeznívaly slzy, přidávali se příběhy mojí maminky a jejich porodů, mýho dětství, maminčina dětství a života, příběhy mojí ženské rodové linie kam jsi ještě kdo pamatoval. Popři reflexní masáži nohou v úzkém kruhu žen i miminek na metamorfice jsme si kromě těchto příběhů povídaly o snech mezi lekcema, zpívaly a na závěr se dívaly do karet. Postupně jsem po sezeních a rozhovorech s mojí maminkou a babičkou přicházala na svoje odpovědi:
Zjistila jsem, že ač mně moje maminka porodila přirozeně a bez komplikací, záhy mně odnesli, jak bylo tehdy zvykem a soudě podle všech zdravotních potíží, s kterými si mně pak maminka donesla domů, jsem tohle odloučení nesla těžce. Od toho se pak odvíjeli moje problémy se sebevědomím, které mně dále provázely dětstvím a dále. Těžké, no nezbytné pro mně bylo pochopit, že jsem snad až do porodu dcerky zapojila hodně svojí energie do jakéhosi budování svojí identity založené na tom co studuji, kde všude v zahraničí jsem byla, kde pracuji a tak dále místo toho, jaká jsem, co z toho všeho mně opravdu baví, jaké jsou moje názory. Nejdřív jsem se hroutila pod uvědoměním, že tam už nic ze mně nemusí být, že jsem jenom otiskem lidí co jsem kdy potkala. (Tato absence kostry byla celou dobou tím, čo můj muž zneužíval k atakům na mně. )
Arnoštka mně v tu chvíli ujistila, že tomu tak není a teď ji dávám za pravdu. Po prvotních šocích jsem postupně začala nacházet ve svém obraze sebe přetrvávající vlastnosti až jsem nakonec nadobudla celkem jasné sebevědomí. Metamorfické masáže jsem začala dělat i muži a nastali i situace kde se naše pozice vyměnili, viděla jsem jeho slabiny a byla jsem mu v nejtěžších chvílích oporou, v jiných zrcadlem jeho vlastní agresivity. Dodnes se někdy pohádáme, no náš vztah je něco úplně jiného než byl na začátku, a reflektujeme to oba, někdy si o tom povídáme. Každá hádka má začatek a brzký konec, žádný problém se netahá dny a nežijeme v nekončící depresi, jako tomu bývalo. Můj muž si mně váží, chová se podle toho a já to mám stejně. Dcerka má dnes přes dva roky, je milována, roste a zatím na ni nepoznávám následky všeho čeho musela být v našem vztahu svedkem počas tehotenství i později. Již brzy bychom chtěli mít další miminko.
Laura Shala, studentka ze Slovenska, žijící v Praze, 23 let
květen 2018
PO METAMORFICE
Před sedmi lety se mi narodil syn. Milovaný, vytoužený. Očekávaný. Avšak, osud zamichal karty jinak. Už od 6 měsíce jsem věděla, že budu muset podstoupit císařský řez, kvůli mě vrozené dispozici kyčlí. Od té doby co jsem se to dozvěděla, snažila jsem se všemožně shánět informace, abych mohla rodit přirozeně. Můj prvotní ideál byl rodit přirozeně nejlépe v nějaké malé nemocnici s asistencí jen porodní asistentky a a bez neprirozených zásahů. A najednou tohle, studená sprcha, kterou jsem někde v sobě tušila, ale nechtěla ji přijmout. K císařského řezu nakonec došlo, nikdo mi tzv. nepofoukal , to že bude vše bez rizika a budu já miminko v pořádku. Byla jsem mladá prvorodička, ovládl mě strach, velký paralyzující strach a povolila jsem se. To co jsem prožila na psychické a fyzické rovině mého těla a mého já, byl obrovský otřes. Bohužel nejem pro mě ale i pro mé vytoužené, očekávané miminko. Když ho lékaři vydali, spala jsem, byla jsem pod narkozou. Moje nejtěžší životní prohra. Tak jsem se celá klepal po celém těle, že mi sestřičky na porodním sále nedokázaly napíchnout lokální umrtvení. A tak jsem spala. Na sále Honzíka pochoval a přivítal tatínek. Probudila jsem se na jip. Nevěděla jsem, co se děje, bylo mi hrozne fyzicky, ale to se dá vydržet, na fyzickou bolest jsem byla zvyklá, horší byla psychika. Moje emoce nepocitily, že bych porodila dítě, cítila jsem jen chlad, odstup a tíživou fyzickou bolest. Honzíka mi přinesli za 3 hodiny, malý spící uzlíček, který potřeboval mámu. Bohužel tam pro něj nebyla. Byla tam fyzicky, leželo tam moje tělo ale necítila jsem nic. Vlastně jsem si musela neustále opakovat, že už jsem vlastně porodila. Cítila jsem se podvedená, zneužitá a vše jsem si dávala za vinu. V porodnici se semnou nikdo nemazal, co taky s labilní hysterkou, která si jen stěžuje na bolest. Převezli nás na pokoj, učili jsem se kojit, nedala jsem to ani po 7 dnech, když jsme šli nakonec domu. První 3 měsíce jsem kojila, bylo to pro mne utrpení, stejně tak jako navázat láskyplný cit k Honzíkovi. Po šestinedělí jsem se vracela do práce, jen soboty. Honzík rostl, byl většinu času s tátou, já jsem podvědomě utíkala. Když byly Honzíkovi rok a pul jednoho dne jsme se vydali na zpívání s Arnostkou.Bylo to poprvé, kde nás nikdo neodsuzoval. Honzíkovi výbušné záchvaty vzteku a žádný pocit empatie. Samozřejmě moji vinnou, vzhledem k tomu, co si prožil. Arnošta nás přijala s otevřenou náručí v době, kdy už jsem začínala být zoufalá. Začali jsem k ní docházet na METAMORFIKU. A tady náš příběh šťastné končí. Tato metoda byla jedna z věcí, které nám dali náš vztah dopo řádku. Otevřelo nám to vzájemně srdce a ukázalo nám to cestu k sobě. Díky Arnoštce se nám narodila sestřička. Já jsem žádné dítě už nikdy nechtěla. Arnošta mi pomohla překonat strach a odblokovat celou tuhle situaci spojenou s porodem u Honzíka. Můj Vztah s Honzikem je jako rostlinka, neustále o něj musíme pečovat, ale tím, čím jsme si oba prošli, nás obrovsky zblížilo. Přijala jsem sebe sama, svoje tělo a svého milovaného syna. Děkujeme Arnoštko.
Alžběta z Řevnic
duben 2021